Vůně krve. Utajované mučednictví tureckého biskupa

Vatikán by měl být přivyklý krvi mučedníků. V místech levého křídla Svatopetrského náměstí stál kdysi Kaligulův cirk. Právě tam, jak víme z historie, umírali křesťané: kněží i laici, staří i mladí, a dokonce i děti. Rozsápáni divokou zvěří nebo páleni jako živé pochodně. Ano, Řím je plný památek na mučedníky.

Tentokrát je to ale nová krev. Biskup Luigi Padovese byl ve Vatikánu dobře známý. Ochotně poskytoval rozhovory Vatikánskému rozhlasu. Nejčastěji komentoval další a další případy násilí vůči tureckým křesťanům nebo liknavost tamní vlády, co chvíli vyhlašující velkomyslné deklarace, ale ve skutečnosti postupující politikou tvrdé ruky vůči místním křesťanům. Naposledy s námi biskup Padovese mluvil v únoru. Připomínal před čtyřmi lety v Turecku zavražděného římského kněze, Andreu Santora, který zahynul ve vlně muslimského pobouření po papežově přednášce v Řezně. Být křesťanem je konkrétní riziko, říkal. Následování Krista někdy vede až k oběti vlastní krve.

Biskup Padovese byl zavražděn ve čtvrtek 3. června. Zbývalo jen pár hodin do začátku papežské cesty na Kypr, kde měl právě tento biskup hrát důležitou roli. Předně proto, že stál v čele tureckého episkopátu, a Turecko od roku 1974 okupuje severní část ostrova. Za­druhé, patřil do nejužší skupiny pořadatelů Synody biskupů pro Blízký východ, která proběhne letos v říjnu ve Vatikánu. Zpráva o vraždě vyvolala ve Vatikánu konsternaci. Pokud za vraždou stojí nějaká organizace, zamířila nejvýš, kam se dalo. Výš stojí už jen papež. A ten se za pár chvil vypraví na ostrov, na který mají Turci téměř volný přístup. První věc je tedy bezpečnost papeže. O několik hodin později bylo v Římě odvoláno procesí Božího Těla, které měl vést Benedikt XVI. Ofi­ciálně kvůli nepřízni počasí; vysvětlení, jemuž nikdo nevěřil, protože v té chvíli už nepršelo a předpověď nehlásila další přeháňky. Každý ale pochopil, že na dlouhé trase průvodu nikdo není schopen z hodiny na hodinu zajistit bezpečnost papeže a tisíců účastníků.

Byla tu ale ještě třídenní, riskantní cesta. Vatikán i Turecko se od samého počátku snažily celou událost bagatelizovat. Horlivě ze všech stran ujišťovaly, že vražda nemá náboženské ani politické motivace, že útočník měl psychické problémy a jednal v afektu. Dokud byl papež na Kypru, nikdo tuto verzi nedementoval. Pravdu jsme se dozvěděli až po návratu Benedikta XVI. do Vatikánu. Mlčení prolomil dnes nejvýznamnější reprezentant katolíků v Turecku, biskup Smyrny Ruggero Franceschini. Řekl, že vražda měla formu klasické islámské exekuce, včetně pokřiku Alláh je veliký. Vraha znal dlouhá léta, zaručil se za jeho psychické zdraví a potvrdil, že nebyl křesťanem, jak naznačovaly první zprávy. Turecký biskup se netajil ani výčitkou na adresu Říma: cítíme se opuštěni, chceme pocítit, že srdce katolicismu bije také pro nás, řekl biskup Franceschini.

Těžko se divit pocitům tureckého biskupa. V jisté míře se mohou podobat tomu, co pociťovali biskupové v našich zemích, když v dobách komunismu vatikánský sekretariát za jejich zády navazoval vztahy s totalitními režimy.

Na jedné straně je třeba uznat, že situa­ce Vatikánu v minulých dnech byla mimořádně obtížná. Na straně druhé se ovšem lze těžko ubránit dojmu, že máme co do činění s jakousi novou ostpolitik vůči některým muslimským zemím. Zakládá se snad na naději, že dvacet let starý úspěch se zopakuje. Nesmíme ovšem zapomínat, že víc než kalkulace kardinála Casarolliho se o něj zasloužil jednoznačný postoj Jana Pavla II., který se v srdci Varšavské smlouvy odvážil mluvit pravdu.

Krzysztof Bronk

Vydáno: 20.06.2010 11:32, Zdroj:

[vytisknout] [přeposlat] [sdílet na Facebook]

  Další zprávy

Služba bratrského napomenutí. Malé kázání o kritice konstruktivní i té druhé... Na úvod mi dovolte dva ilustrativní příklady. Případ první: Nedávné volby postavily lidovou stranu mimo parlament. Někteří křesťané toho litují, jiní se naproti tomu radují. Jakési rozdělení mezi křesťany, kteří lidovcům přejí, a těmi, kteří jim nepřejí, samozřejmě existovalo už dlouho před volbami. I když mnoho křesťanů (a zvláště katolíků) chápalo volbu lidové strany téměř jako křesťanskou povinnost, existovalo hodně těch, kteří měli k této straně vážné výhrady a nakonec ve volbách volili jinak. Někdy jsme na adresu těchto lidí ze strany lidovců slýchali: Nejsme svatí, ale snažíme se o dobro. Chcete-li něco změnit k lepšímu, vstupte k nám a neomezujte se jen na všeobecné nadávání.»»»

Poznámka k týdnu - Slovenská církev jako zavírající filiálka? Zpravodaj plzeňské diecéze ve svém prázdninovém čísle uvedl velmi hezký pastorační článek o Církvi. Stojí v něm: Hrůzou pro každou firmu jsou zástupci, kteří pomlouvají vlastní produkci. Kdo chce koupit firmu Opel, ten sám musí jezdit v Opelu. Kdo působí dojmem, že Církev je vyběhlý model nebo filiálka, která brzy zavře, ten už vlastně ‚zavřel‘. Základem naší církevní existence je překvapení a radost vycházející z evangelia. Kdo žije evangeliem, ten se mu naučí rozumět. Naučí se ho mít rád.»»»

Nanebevzetí Panny Marie. Zamyšlení biskupa Mons. Jana Baxanta Odvolávat se při úvaze nad nanebevzetím Ježíšovy Matky na argumenty Písma svatého nám nevyjde. V Bibli totiž o poslední etapě pozemského života Panny Marie není ani jediná zmínka. I když bychom si o okamžiku Mariina skonu jistě rádi v Písmu přečetli cokoliv, podobně jako se v něm můžeme seznámit s dramaty jiných Božích mužů a žen. »»»

Helen Gurley-Brownová: Rozsévačka mravní zkázy Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život. Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová»»»

Pro Církev celibát existuje odvždycky Nuže, často se dočítáme, a to i u vážených autorů, že povinnost opustit svou manželku se závazkem následující dokonalé zdrženlivosti prý byla rozhodnuta pouze kolem roku 300 po Kristu na koncilu, přesněji na synodě v Elvíře, ve Španělsku. Jiní, jako Romano, datují tento závazek až do roku 1139. V 33. kánonu akt synodu v Elvíře stojí: "Synodální Otcové jsou»»»

Poslední šance lidovců O pěti letech marných pokusů zachránit KDU-ČSL a co ještě lidovcům zbývá»»»

Ne sexu ve škole! (www.NeSexuVeSkole.cz) Zničit přirozený stud, což je jedním z cílů sexuální výchovy, znamená nevratnou destrukci zdravé osobnosti a ohrožení celé její další existence. To samozřejmě není bez vlivu celou společnost, její hodnoty, chování lidí. Pochopily to i mnohé školy, ale především to pochopily tisíce rodičů. Avšak pochopit nestačí - je třeba nemlčet. Ministerstvo školství podcenilo inteligenci odpovědných rodičů a pedagogickou kompetenci ředitelů škol a vyučujících, když »»»

Evropská unie na kulturní křižovatce Opozice proti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci křížů ve školách narůstá. Osservatore Romano z 22. července přinesl rozhovor s Gregorem Puppinckem, ředitelem Evropského centra pro právo a spravedlnost. Ten tvrdí, že opozice není motivována jen politicky a právně, ale také duchovně; snaha odstranit kříže ze škol je totiž projevem vůle sekularizovat Evropu. Puppinck říká, že »»»

Wilhelm Reich: otec sexuální revoluce Dodnes přetrvává obrovský vliv muže, který spojoval marxismus a psychoanalýzu se zenovým buddhismem a zemřel v psychiatrickém oddělení věznice. Sexuální revoluce je pojem, který bývá většinou vztahován k šedesátým létům. Není to však přesné. Samotný pojem byl používán jako mediální zkratka již v letech dvacátých v návaznosti na Freudovo osvobození libida. Tímto slovem bývá většinou označován řízený (tedy nikoli nahodilý) společensko-politický proces ústící ve změny sexuálního chování západní společnosti. Během něj došlo k posunu ve vnímání sexuality, popření tradičních norem a rozvinutí nového, relativizujícího étosu v oblasti sexuality. »»»

Jaké budeme mít důchody? Reformou penzijního systému ke znalostní ekonomice Penzijní reforma je v posledních letech mnohokrát skloňované téma jak ve sdělovacích prostředcích, tak v kampaních politických stran. Jak by ne, vždyť se jedná o obrovské peníze: každý zaměstnanec dnes přispívá důchodcům 28 % své mzdy.»»»