Sigmund Freud (I.): Lékař, který se chtěl stát bohem

Roku 1896, na cestě na vrchol své karié­ry, napsal Sigmund Freud dopis příteli, v němž vyjadřuje svou touhu stát se filosofem: Jako mladý muž jsem netoužil po ničem jiném než po filosofických znalostech, a nyní jsem se přiblížil k uspokojení této touhy přechodem od medicíny k psychologii.

Dětství a studia

Narodil se roku 1856 v moravském Příboře jako Sigismund Schlomo Freud. Pocházel z prostředí asimilovaných Židů; jeho otec, tehdy potřetí ženatý, byl obchodník. S manželkou Amálií měl Jákob Freud šest dětí, z nichž Sigmund byl nejstarší. Jako malé dítě měl chůvu, katoličku, která ho vodila do kostela. Její poněkud upjatý styl a rozpor mezi hlubokou a upřímnou vírou a kolísající životní praxí velmi silně ovlivnil Freudův pozdější pohled na náboženství. Příborská epizoda byla krátká, stejně jako pobyt v Lipsku. Většinu času trávila rodina následně ve Vídni. Freud měl domácí učitele; pak studoval s vynikajícím prospěchem na prestižním Sperlově gymnáziu.

Bylo mu sedmnáct, když začal studovat medicínu, kterou absolvoval roku 1881 opět s vynikajícími studijními výsledky. Zprvu působil jako teoretik; následně získal místo ve vídeňské všeobecné nemocnici na interně a psychiatrii, a poté si otevřel neurologickou praxi. Poznal řadu neurotiků a hysteriků; práce s těmito lidmi předznamenala vznik psychoanalýzy.

Filosofická východiska

Když bylo Freudovi čtyřicet, zemřel mu otec. Tento významný mezník byl pro něj impulsem pro důkladné studium vlastního nitra. Filosofie Sigmunda Freuda byla jednoduchá a byla redukována na aplikovaný vědecký materialismus. Freud se přiznával k vděčnosti a zavázanosti Schopenhauerovi a Nietzschemu, zejména za to, že rozpoznali v člověku mimorozumový prvek. On sám však racionálno a iracionálno v člověku uvést v soulad nedokázal. Váhal, zda znalosti, které o člověku získáme čistě vědeckým zkoumáním, mohou být použity k potlačení jeho iracionality tak, aby potřeby jednotlivce mohly být sladěny s potřebami společnosti jako celku.

Freud byl vědec (či se za něj alespoň pokládal), ale věda sama nebyla s to uspokojit jeho osobní ambice. Chtěl být víc než vědec, totiž revolucionář, a proto spojil své vědecké poznatky s dávnými mytologickými prvky, které měly zajistit nejen širší perspektivu pro vnímání člověka, ale zejména nesmrtelnost svému autorovi. Avšak jeho filosofický odkaz světu, tvořený dvěma zcela neslučitelnými a protikladnými prvky, nemůže být ničím soudržným: na jedné straně slibuje svobodu, na druhé však zaručuje chaos. Má za cíl porozumět člověku, ve skutečnosti ho však redukuje na hříčku nervových vláken.

Psychologická revoluce

Freud toužil propíchnout jedovatou bublinu hrdosti v člověku. Lidskou hrdost již poznamenaly, soudil, dvě intelektuální revoluce. První z nich byl koperníkovský obrat v matematice a astronomii, který lidstvo vytrhl ze sebestřednosti odmítnutím postavení jeho pozemského příbytku jako středu Všehomíra. To byla revoluce kosmologická. Po Darwinovi se člověk už nemohl tvářit, že nemá nic společného s divokými zvířaty. To byla revoluce biologická. Freud obnažil nevědomí člověka a odhalil silné iracionální podněty, které jím hýbou, čímž lidstvo zbavil iluze o sebeovládání. To měla být revoluce psychologická.

Jak se poznání vědy rozvíjelo, člověk se pro Freuda vytrácel. Jelikož věda nahradila náboženství, začal se pomalu rozpouštět smysl morálky. Nepříjemný proces sebepoznání lidstva ve světle vědy člověka pokořil. Nezdálo se, že by revoluce zlepšila lidský úděl. Namísto útěchy vydobyla tato revoluce jen ztrátu iluzí.

Zrození psychoanalýzy

Roku 1900 publikuje případ ženy označované jako Anna O. Jednalo se ve skutečnosti o Berthu von Pappenheim, židovskou intelektuálku a průkopnickou feministku, která byla v léčení Freudova přítele doktora Breuera. Anna O. velmi trpěla. Breuer léčil ženu, jež se starala po nocích o nemocného otce, nejprve klidem na lůžku a později hypnózou. Komplikovaný a pozoruhodný případ Freuda zaujal a byl předstupněm vzniku psychoanalýzy.

V této souvislosti se objevuje výraz vytěsnění (u Anny O. šlo o vytěsnění podvědomé nenávisti k otci), jeden z nejdůležitějších obranných mechanismů, pomocí něhož se člověk chce zbavit všeho, co je spojeno s nelibostí svázanou s uspokojováním pudů, nejčastěji se­xuálních. Učení o vytěsnění se vzápětí stalo základem pochopení neuróz. Freud již nepojmenoval tuto metodu katarzí jako dříve, ale psychoanalýzou, časem se vzdal hypnózy a nahradil ji psychoanalytickou pohovkou.

Psychoanalýza nepochybně vznikla na objednávku doby. Vídeň byla pod vnějším pláštíkem počestnosti městem velmi rozvolněné morálky. Z obrovského rozporu skutečně pramenily četné psychické poruchy. Společnost dlouho odmítala uznat psychoanalýzu, která pracovala se sny, s chybnými úkony, přeřeknutím, s mytologií, s infantilní se­xua­litou, symboly, s pudy a řadou hypotéz, a jako taková vlastně nepředstavovala ucelený a jednoznačně ověřitelný model a teo­rii. Navíc s postupem času Freud své myšlenky korigoval, rozšiřoval a přetvářel, třebaže, jak sám zdůrazňoval, učení o odporu a vytěsnění, o nevědomí, o etio­logickém významu sexuálního života a důležitosti dětských zážitků zůstávají hlavními pilíři této teorie.

Výklad snů

Psychoanalýza jako terapeutická metoda si postupně začínala získávat stále více vyznavačů, kteří ji obohatili o své vlastní doktríny, názory a postupy. Brzy došel k přesvědčení, že jsou to snové sekvence, co stojí za pozornost. U příležitosti své přednášky Psychoanalýza a teorie libida, ve které jako by načrtl svůj výzkumný program, k této otázce napsal: Vyplatilo se zabývat se blíže vysvětlením snů, neboť analytická práce ukázala, že dynamika tvorby snů je tatáž jako dynamika tvorby příznaků. Zde stejně jako tam rozpoznáváme střet dvou tendencí, jedné nevědomé, jinak vytěsněné, jež usiluje o uspokojení o splnění přání, a jedné náležející pravděpodobně k vědomému Já, odmítající a vytěsňující; výsledkem tohoto konfliktu je kompromisní řešení sen, příznak , v němž obě tendence nalezly svůj nedokonalý výraz.

Teoretický význam této shody je zřejmý. Protože sen není patologickým jevem, podává tato shoda důkaz o tom, že ty duševní mechanismy, které vytvářejí příznaky nemoci, jsou přítomny také již v normálním duševním životě, že pro normální i abnormální platí tatáž zákonitost a že výsledky bádání prováděného na neuroticích anebo duševně nemocných nemohou být bez významu pro pochopení zdravé psýchy. [...] Podařilo se mi prokázat, že sny mají smysl, který lze uhodnout. [...] Četné nápady snícího odhalily myšlenkový útvar, který již nebylo možné označit za absurdní či zmatený, jednalo se o hodnotný psychický výkon, jehož byl zjevný sen pouze deformovaným, zkráceným a špatně pochopeným překladem povětšinou do vizuálních obrazů. Tyto latentní snové myšlenky obsahovaly smysl snu, jehož zjevný obsah byl pouze klamem, fasádou, na kterou sice mohla navázat asociace, ale nikoli výklad... Sen je splněné přání. Je stejně nesrozumitelný jako neurotický příznak a potřebuje rovněž výklad.

V téže přednášce načrtl řadu svých základních pojmů a koncepcí: dětská sexua­lita, vývoj libida a stupňů ukojení sexuál­ního pudu, oidipovský komplex, předpoklad nevědomých duševních pochodů, učení o odporu a vytěsnění, přenosové neu­rózy a narcismus, sublimace, stádní pud, puzení k smrti a destrukční pud.

Pojetí agrese

Zajímavě se Freud dívá na agresi. Agrese pro něj zpočátku představuje jednu ze složek sexuálního pudu, později formuluje jinou teorii: ta předpokládá, že existují dva stejně silné biologické pudy, navzájem protichůdné: pud života (eros) a pud smrti (thanatos). Boj těchto dvou tendencí je činitelem, který určuje způsob lidské existence. Pud smrti musí být směřován vně, aby neničil vlastní organismus, v němž přebývá. Tak vzniká agresivita čili destruktivní pud. Agrese může být obranná, spojená s touhou pomoci, nebo, je-li do ní zapojeno libido, nabývá podoby sadismu.

Sebepřecenění

Jistě lze v mnoha směrech ocenit upřímnou snahu Sigmunda Freuda nalézt pravdu. Usilovně klinicky pracoval (někdy i dvanáct hodin denně), protože byl nucen zabezpečit rodinu manželku Marthu a šest dětí, později i matku a švagrovou. Až na samém konci života, již těžce nemocný a zaskočený anšlusem Rakouska, emigruje jako Žid za již velmi vypjatých okolností roku 1939 do Londýna. Tam krátce poté volí v závěrečném stadiu rakoviny dobrovolnou smrt.

Freud byl o ryzosti svých úmyslů přesvědčen; kolem roku 1900 si poznamenal: Příroda mi dala neohroženou lásku k pravdě, smělý pohled nestranného badatele, správné oceňování života a schopnost namáhat se a nalézt zálibu ve své práci. Autor velkého množství podnětných a v jádru ne vždy chybných teorií však bohužel podlehl pýše; právě proto, že se nepovažoval za lékaře, ale filosofa. Že tím prokázal službu kultuře smrti, si dokážeme v příštím čísle, kde si položíme otázky, čím je Freudova filosofie zejména škodlivá.

Josef Mudra

(mezititulky redakce)

Seriál vzniká podle knihy

Donald De Marco Benjamin Wiker: The Architects of the Culture of Death.

Ignatius Press, San Francisco 2004,

ISBN 1-58617-016-3, 410 stran.

Vydáno: 26.06.2010 11:38, Zdroj:

[vytisknout] [přeposlat] [sdílet na Facebook]

  Další zprávy

Služba bratrského napomenutí. Malé kázání o kritice konstruktivní i té druhé... Na úvod mi dovolte dva ilustrativní příklady. Případ první: Nedávné volby postavily lidovou stranu mimo parlament. Někteří křesťané toho litují, jiní se naproti tomu radují. Jakési rozdělení mezi křesťany, kteří lidovcům přejí, a těmi, kteří jim nepřejí, samozřejmě existovalo už dlouho před volbami. I když mnoho křesťanů (a zvláště katolíků) chápalo volbu lidové strany téměř jako křesťanskou povinnost, existovalo hodně těch, kteří měli k této straně vážné výhrady a nakonec ve volbách volili jinak. Někdy jsme na adresu těchto lidí ze strany lidovců slýchali: Nejsme svatí, ale snažíme se o dobro. Chcete-li něco změnit k lepšímu, vstupte k nám a neomezujte se jen na všeobecné nadávání.»»»

Poznámka k týdnu - Slovenská církev jako zavírající filiálka? Zpravodaj plzeňské diecéze ve svém prázdninovém čísle uvedl velmi hezký pastorační článek o Církvi. Stojí v něm: Hrůzou pro každou firmu jsou zástupci, kteří pomlouvají vlastní produkci. Kdo chce koupit firmu Opel, ten sám musí jezdit v Opelu. Kdo působí dojmem, že Církev je vyběhlý model nebo filiálka, která brzy zavře, ten už vlastně ‚zavřel‘. Základem naší církevní existence je překvapení a radost vycházející z evangelia. Kdo žije evangeliem, ten se mu naučí rozumět. Naučí se ho mít rád.»»»

Nanebevzetí Panny Marie. Zamyšlení biskupa Mons. Jana Baxanta Odvolávat se při úvaze nad nanebevzetím Ježíšovy Matky na argumenty Písma svatého nám nevyjde. V Bibli totiž o poslední etapě pozemského života Panny Marie není ani jediná zmínka. I když bychom si o okamžiku Mariina skonu jistě rádi v Písmu přečetli cokoliv, podobně jako se v něm můžeme seznámit s dramaty jiných Božích mužů a žen. »»»

Helen Gurley-Brownová: Rozsévačka mravní zkázy Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život. Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová»»»

Pro Církev celibát existuje odvždycky Nuže, často se dočítáme, a to i u vážených autorů, že povinnost opustit svou manželku se závazkem následující dokonalé zdrženlivosti prý byla rozhodnuta pouze kolem roku 300 po Kristu na koncilu, přesněji na synodě v Elvíře, ve Španělsku. Jiní, jako Romano, datují tento závazek až do roku 1139. V 33. kánonu akt synodu v Elvíře stojí: "Synodální Otcové jsou»»»

Poslední šance lidovců O pěti letech marných pokusů zachránit KDU-ČSL a co ještě lidovcům zbývá»»»

Ne sexu ve škole! (www.NeSexuVeSkole.cz) Zničit přirozený stud, což je jedním z cílů sexuální výchovy, znamená nevratnou destrukci zdravé osobnosti a ohrožení celé její další existence. To samozřejmě není bez vlivu celou společnost, její hodnoty, chování lidí. Pochopily to i mnohé školy, ale především to pochopily tisíce rodičů. Avšak pochopit nestačí - je třeba nemlčet. Ministerstvo školství podcenilo inteligenci odpovědných rodičů a pedagogickou kompetenci ředitelů škol a vyučujících, když »»»

Evropská unie na kulturní křižovatce Opozice proti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci křížů ve školách narůstá. Osservatore Romano z 22. července přinesl rozhovor s Gregorem Puppinckem, ředitelem Evropského centra pro právo a spravedlnost. Ten tvrdí, že opozice není motivována jen politicky a právně, ale také duchovně; snaha odstranit kříže ze škol je totiž projevem vůle sekularizovat Evropu. Puppinck říká, že »»»

Wilhelm Reich: otec sexuální revoluce Dodnes přetrvává obrovský vliv muže, který spojoval marxismus a psychoanalýzu se zenovým buddhismem a zemřel v psychiatrickém oddělení věznice. Sexuální revoluce je pojem, který bývá většinou vztahován k šedesátým létům. Není to však přesné. Samotný pojem byl používán jako mediální zkratka již v letech dvacátých v návaznosti na Freudovo osvobození libida. Tímto slovem bývá většinou označován řízený (tedy nikoli nahodilý) společensko-politický proces ústící ve změny sexuálního chování západní společnosti. Během něj došlo k posunu ve vnímání sexuality, popření tradičních norem a rozvinutí nového, relativizujícího étosu v oblasti sexuality. »»»

Jaké budeme mít důchody? Reformou penzijního systému ke znalostní ekonomice Penzijní reforma je v posledních letech mnohokrát skloňované téma jak ve sdělovacích prostředcích, tak v kampaních politických stran. Jak by ne, vždyť se jedná o obrovské peníze: každý zaměstnanec dnes přispívá důchodcům 28 % své mzdy.»»»