Poznámka k týdnu - Karikatury

V milánském dómu se 14. června konaly pohřební obřady za arcibiskupa Luigiho Padoveseho, předsedu Turecké biskupské konference, který byl brutálně zavražděn svým muslimským zaměstnancem. Světské zpravodajství se s vraždou motivovanou náboženskou nenávistí vypodřádalo poměrně stručně. Ale aspoň to. Evropská veřejnost na to prakticky vůbec nereagovala. Snad si každý dovede představit, co by se začalo dít, pokud by byl zabit v České republice nebo jinde v Evropě muslimský duchovní...

Není to první katolický kněz v Turecku, který se stal obětí posvátné vraždy - před čtyřmi roky podobně zahynul P. Andrea Santoro. Po počátečním diplomatickém lavírování o vrahově (pardon: bojovníkově?!) psychickém stavu, řekl konečně celou pravdu natvrdo až arcibiskup Izmiru kapucín Mons. Ruggero Franceschini, který byl posléze jmenován Padovesovým nástupcem.

Turecko má jednou nohou nakročeno do Evropy, druhou nohou zůstává vězet v Asii nebo spíše ve světě islámu, a to stále pevněji. Chce sedět na obou židlích. Rádo se tváří jako moderní země, ale vždy bylo a zůstává spíš karikaturou Západu. Pravověrnější muslimové to možná zas vnímají jako karikaturu islámské kultury, nejspíš právem. Vliv islamistů v turecké společnosti sílí, což se projevuje perzekucemi křesťanů a Neturků, a v posledních letech dokonce i vraždami kněží. A křesťanský Západ mlčí. Žádný politik si toho snad ani nevšiml, nebo mu to nestálo za to, aby se k tomu vyjádřil. Přitom si těžko lze představit větší symbol západních hodnot, než je katolický biskup. Naopak muslimové to vnímají přesně. Ale eu-
politici se baví o penězích, propastných dluzích a eu-prestiži. Zdá se, že základním pilířem evropské sounáležitosti a politiky je nyní skutečně především sehnat prachy na to, aby se buď hýbaly kšefty, nebo se podařilo protlačit ideologické výmysly sociálních inženýrů. Až u příliš mnoha politiků a činovníků se dá pozorovat, že jsou schopni zaprodat cokoli - v prvním případě hodnoty, ve druhém svobody, ale nakonec bude výsledek stejný. Západ je dávno jen karikaturou na křesťanskou společnost. Muslimové ani nemají šanci vidět skutečnou křesťanskou kulturu. Vnímají jen odstrašující koktejl zvráceností.

Dozvíme se o každém výbuchu na afgánské svatbě kdesi v horách, ale bombové útoky na katolické kostely ve velkých iráckých městech se ve zpravodajstvích neobjevují, až to vypadá jako záměrné opatření. Chvástavé mesiášství novinářského cechu, který stojí bezradně před výčitkou, kterou vzáší dávný nárok na objektivitu a nestrannost zpravodajství, vykresluje další karikaturu.

Stačí připomenout triumfální politické tažení nizozemského demokratického politika Geerta Wilderse, jehož některá média pod tlakem eurounijní multikulturní agendy označují za extremistu. Přitom tento spíš liberál jen upozorňuje na to, že pokud necháme hodnoty, na nichž stojí naše pluralitní demokracie, rozpouštět multikulturalistickou ideologií a plánovitým přistěhovalectvím (čili importem nositelů jiných hodnot), o tuto demokracii rychle přijdeme.

Pamatujete si na pozdvižení kolem karikatur Mohameda v dánských denících? A v muslimských zemích vzápětí hoří západní ambasády! Nebyly to tehdy spontánní prostesty, ale zorganizovalo je několik západoevropských imámů - ovšem tento detail jaksi zapadl v médiích celého světa, které donekonečna přežvykují zpravidla jen to, co vypustí dvě tři nadnárodní tiskové kanceláře.

Přes léto bývá jakoby víc času. I muslimské země mají své turistické agentury, vybízející Evropany k odpočinku v luxusních letoviscích. Ale třeba bychom se mohli spokojit jen s tím postát spolu chvíli v letním večeru na chodníku před některou z pražských ambasád těchto zemí, vybídnuti smrtí dalšího Kristova mučeníka.

Ondřej Vaněček

Vydáno: 07.07.2010 15:00, Zdroj:

[vytisknout] [přeposlat] [sdílet na Facebook]

  Další zprávy

Služba bratrského napomenutí. Malé kázání o kritice konstruktivní i té druhé... Na úvod mi dovolte dva ilustrativní příklady. Případ první: Nedávné volby postavily lidovou stranu mimo parlament. Někteří křesťané toho litují, jiní se naproti tomu radují. Jakési rozdělení mezi křesťany, kteří lidovcům přejí, a těmi, kteří jim nepřejí, samozřejmě existovalo už dlouho před volbami. I když mnoho křesťanů (a zvláště katolíků) chápalo volbu lidové strany téměř jako křesťanskou povinnost, existovalo hodně těch, kteří měli k této straně vážné výhrady a nakonec ve volbách volili jinak. Někdy jsme na adresu těchto lidí ze strany lidovců slýchali: Nejsme svatí, ale snažíme se o dobro. Chcete-li něco změnit k lepšímu, vstupte k nám a neomezujte se jen na všeobecné nadávání.»»»

Poznámka k týdnu - Slovenská církev jako zavírající filiálka? Zpravodaj plzeňské diecéze ve svém prázdninovém čísle uvedl velmi hezký pastorační článek o Církvi. Stojí v něm: Hrůzou pro každou firmu jsou zástupci, kteří pomlouvají vlastní produkci. Kdo chce koupit firmu Opel, ten sám musí jezdit v Opelu. Kdo působí dojmem, že Církev je vyběhlý model nebo filiálka, která brzy zavře, ten už vlastně ‚zavřel‘. Základem naší církevní existence je překvapení a radost vycházející z evangelia. Kdo žije evangeliem, ten se mu naučí rozumět. Naučí se ho mít rád.»»»

Nanebevzetí Panny Marie. Zamyšlení biskupa Mons. Jana Baxanta Odvolávat se při úvaze nad nanebevzetím Ježíšovy Matky na argumenty Písma svatého nám nevyjde. V Bibli totiž o poslední etapě pozemského života Panny Marie není ani jediná zmínka. I když bychom si o okamžiku Mariina skonu jistě rádi v Písmu přečetli cokoliv, podobně jako se v něm můžeme seznámit s dramaty jiných Božích mužů a žen. »»»

Helen Gurley-Brownová: Rozsévačka mravní zkázy Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život. Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová»»»

Pro Církev celibát existuje odvždycky Nuže, často se dočítáme, a to i u vážených autorů, že povinnost opustit svou manželku se závazkem následující dokonalé zdrženlivosti prý byla rozhodnuta pouze kolem roku 300 po Kristu na koncilu, přesněji na synodě v Elvíře, ve Španělsku. Jiní, jako Romano, datují tento závazek až do roku 1139. V 33. kánonu akt synodu v Elvíře stojí: "Synodální Otcové jsou»»»

Poslední šance lidovců O pěti letech marných pokusů zachránit KDU-ČSL a co ještě lidovcům zbývá»»»

Ne sexu ve škole! (www.NeSexuVeSkole.cz) Zničit přirozený stud, což je jedním z cílů sexuální výchovy, znamená nevratnou destrukci zdravé osobnosti a ohrožení celé její další existence. To samozřejmě není bez vlivu celou společnost, její hodnoty, chování lidí. Pochopily to i mnohé školy, ale především to pochopily tisíce rodičů. Avšak pochopit nestačí - je třeba nemlčet. Ministerstvo školství podcenilo inteligenci odpovědných rodičů a pedagogickou kompetenci ředitelů škol a vyučujících, když »»»

Evropská unie na kulturní křižovatce Opozice proti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci křížů ve školách narůstá. Osservatore Romano z 22. července přinesl rozhovor s Gregorem Puppinckem, ředitelem Evropského centra pro právo a spravedlnost. Ten tvrdí, že opozice není motivována jen politicky a právně, ale také duchovně; snaha odstranit kříže ze škol je totiž projevem vůle sekularizovat Evropu. Puppinck říká, že »»»

Wilhelm Reich: otec sexuální revoluce Dodnes přetrvává obrovský vliv muže, který spojoval marxismus a psychoanalýzu se zenovým buddhismem a zemřel v psychiatrickém oddělení věznice. Sexuální revoluce je pojem, který bývá většinou vztahován k šedesátým létům. Není to však přesné. Samotný pojem byl používán jako mediální zkratka již v letech dvacátých v návaznosti na Freudovo osvobození libida. Tímto slovem bývá většinou označován řízený (tedy nikoli nahodilý) společensko-politický proces ústící ve změny sexuálního chování západní společnosti. Během něj došlo k posunu ve vnímání sexuality, popření tradičních norem a rozvinutí nového, relativizujícího étosu v oblasti sexuality. »»»

Jaké budeme mít důchody? Reformou penzijního systému ke znalostní ekonomice Penzijní reforma je v posledních letech mnohokrát skloňované téma jak ve sdělovacích prostředcích, tak v kampaních politických stran. Jak by ne, vždyť se jedná o obrovské peníze: každý zaměstnanec dnes přispívá důchodcům 28 % své mzdy.»»»