Poslední šance lidovců

Foto: Flickr, sbluerock Foto: Foto: Flickr, sbluerock

O pěti letech marných pokusů zachránit KDU-ČSL a co ještě lidovcům zbývá

Měl jsem za to, že během tohoto roku se k domácím politickým tématům vyjadřovat nebudu. Že napíšu do RC Monitoru jen reportáž ze své práce v Afghánistánu. Leč, člověk míní, a Pán Bůh mění: zatímco od předvolební kampaně mě dělilo pár tisíc kilometrů, povolební atmosféře jsem kvůli nedávné krátké dovolené v Čechách neunikl...

Lidovecká idyla

Volební výsledek už na stránkách RC Monitoru rozebral můj kolega z Občanského institutu (OI) Roman Joch. Ve svém textu mimo jiné zmínil, jak se "uplynulých pět let snažili mí mladší kolegové z OI zachránit KDU-ČSL před ní samotnou, leč marně". K těm "mladším kolegům" patřím i já. Napsal jsem v uplynulých pěti letech řadu článků a analýz, přednášel ve sněmovně i v místních organizacích KDU-ČSL a Mladých křesťanských demokratů. Měl jsem za to, že dobrý přítel se pozná ne podle svého pochlebovačství, ale naopak - podle otevřené a poctivé kritiky. Zklamal jsem se. Ve vyšších patrech KDU-ČSL jsem byl já i mí kolegové z OI (až na výjimky) brán jako potížista. Jako někdo, kdo kazí tu nádhernou idylku, jak to všechno děláme dobře. Pokazím tu idylku ještě jednou. Slibuji, že naposledy.

Čekání na "spasitele"

Pamatuji si nadšení pro Miroslava Kalouska. (Vzpomínáte si ještě? Než se stal arcinepřítelem, býval předsedou KDU-ČSL) Pamatuji si nadšení pro Jiřího Čunka. Pamatuji si nadšení (často těch samých lidí) pro Cyrila Svobodu. Jako by strana křesťanů čekala (v pravdě nekřesťansky) neustále na nějakého spasitele v podobě stranického předsedy. Na charismatického vůdce, který by vynahradil vymírající členskou základnu. Který by nahradil nedostatek inteligence (katoličtí intelektuálové se uzavřené a ve své podstatě maloměstské straně vesměs zdaleka vyhýbali). Který by vynahradil přebytek paranoie (za neúspěch můžou média, vnitřní nepřítel, politický systém jako takový a nebo světě div se, ale to řekl nedávno, a ne poprvé i významný člen KDU-ČSL z Prahy RC Monitor). Je totiž příliš kritický Ano, lidovečtí předáci by si totiž přáli poslušné voliče. Katolíky, kteří je volí automaticky. "Vždyť jsme přece jediná křesťanská strana." Ale přitom zapomínají, že pýcha předchází pád a že je to pýcha, která stojí u kořene všeho hříchu. Vůbec, ta reakce na jakoukoliv kritiku z vlastních řad Pamatuji si, jak se jeden článek mého kolegy, dlouholetého předsedy MKD Jakuba Kříže, řešil na Celostátním výboru KDU-ČSL. Článek, napsaný pro liberecký farní časopis, tištěný kdesi ve sklepě v pár kopiích na xeroxu. Ano, takovéhle starosti měli kapitáni potápějící se lodi

Ale nezapomeňme na to hlavní a nejpodstatnější, co měl charismatický lídr vynahradit. Měl vynahradit ono věčné, zmatené a trapné hledání toho, co je vlastně KDU-ČSL zač, za co má bojovat, co je vlastně jejím posláním. Zda se rozkročit ("ANO!", volala nadšená většina), a nebo naopak semknout ("NE!", volala nadšená většina s hrůzou). A tak lidovci zmateně hájili tu křesťanské hodnoty, tu koketovali s kvótami na ženy. Tu byli proti potratům, tu je na vládě podpořili. Tu jsou proti registrovanému partnerství, tu nominují na post ministryně kultury Helenu Třeštíkovou, která je pro adopce dětí homosexuálům a zaštituje lesbický filmový festival.

Lidovci a Hybášková

Ona fascinace lidmi z úplně opačného ideového spektra je také zajímavá. Nominace Vlastimila Ježka, Johna Boka a nejlepší na konec: Jana Hybášková, ze které zmatený Cyril Svoboda nakonec udělal volebního lídra v Praze. Ženu, která podporuje feministky, potraty, adopce dětí homosexuály a v Evropském parlamentu hlasovala pro zprávu italského komunisty, která kritizuje Vatikán za jeho postoj v morálních otázkách. Pomineme-li otázku morální, je tu ještě otázka praktická: jak lidovcům pomohla nominace těchto osobností? Výsledek voleb nám empiricky předvedl, že příliš ne. Spíš naopak.

Oblíbený pak byl jakýsi křesťanský alibismus, který krásně předvedla Zuzana Roithová: "Jako křesťanský politik ani jako žena s potraty nesouhlasím. Na druhou stranu si myslím, že nyní platná pravidla není třeba upravovat." A ještě lépe Věra Luxová: "Je to věc, která je osobním rozhodnutím každé ženy. Za sebe musím říct, že je to věc, která je pro moji rodinu nepřípustná." Neboli, veřejně se svého křesťanství vzdát, ale před dobrými křesťanskými lidoveckými voliči se bít ve svá křesťanská prsa. Jako Jiří Čunek: "...s církvemi máme společného jen to, že někteří naši členové chodí do kostela."

Samostatný případ je pak Cyril Svoboda se svými kotrmelci ohledně církevních restitucí či zjednodušení potratů v zákonu o zvláštních zdravotnických službách. O slavném sporu s charitou ani nemluvě. Nakonec si jako hlavní téma našel boj proti hazardu. Chvályhodné. Jen to zjevně samo o sobě nestačilo. Navíc, když se politik se skoro dvacetiletým angažmá najednou rozohní pro nějaké téma, působí to trochu nedůvěryhodně. Kde byl předtím? Jak hlasovali lidovci o různých zákonech, týkajících se hazardu, v minulosti? Dozvěděli bychom se zajímavé věci.

Mrtvolné ticho

Typické pro lidovce bylo, že nikdy nevystoupili s aktivní politikou. Občas se volky nevolky snažili něčemu zabránit (vesměs marně), ale že by s něčím aktivně přišli? Bránili někdy šíleným nápadům tzv. ministerstva pro lidská práva. Seděl jsem rok v Radě vlády pro sexuální menšiny a v beznadějném osamění sváděl zoufalý ústupový boj se stále novými a novými nápady homosexuálních aktivistů. Kde byli na ministerstvu práce, které má v gesci tzv. rovnost žen a mužů (krycí název pro prosazování protikřesťanské a Svatým stolcem odsouzené genderové ideologie). Strážci křesťanských hodnot byli bez jakéhokoliv zájmu V lepším případě. V horším hanebně přizvukovali.

Kde byli lidovci při nápadech Džamily Stehlíkové na zákaz fyzických trestů dětí, při pokusu Ministerstva školství zavést genderově korektní výchovu do škol nebo povinnou školku pro předškoláky? Kde jsou nyní v kauze se skandální sexuální výchovou nebo při pokusu uzákonit kvóty pro ženy na kandidátkách? Buď mlčí, nebo jsou dokonce opatrně pro. Když srovnám pracovité, fanaticky odhodlané liberální aktivisty (všechny ty feministky, bojovníky za "práva" homosexuálů, ekologisty a další) s mrtvolnou zatuchlostí KDU-ČSL, nedivím se, kam jsme to dopracovali. Ono jedna věc je chlubit se před neznalou členskou základnou bojem za křesťanské hodnoty, druhá věc je aktivně působit v nejrůznějších radách, výborech a v mezirezortním připomínkovém řízení. Tam všude byli lidovci neuvěřitelně pasivní. Vím to. Já a pár mých přátel ve státní správě jsme se (obvykle vysoko nad rámec svých povinností) snažili, co to dalo. Osamělý boj několika jednotlivců na místě, kde měla stát pevná stranická mašinérie. Ale nestála. Nezmohla se ani na ten "čestný ústupový boj", jak boj za tradiční křesťanské hodnoty kdysi trefně nazval Petr Příhoda.

Poslední šance

Co tedy zbývá lidovcům? Čím dříve se KDU-ČSL smíří s představou, že křesťané nejsou jaksi z podstaty věci povinni je volit, tím lépe. Nastává jim tvrdý boj o každého voliče. Mohou pokračovat ve stávajícím trendu rozkračování se až k úplnému zhroucení. Protože i kdyby se přejmenovali, zavedli povinné 60tiprocentní kvóty pro ženy a souhlasili se vším moderním a pokrokovým, liberálové je stejně volit nebudou. Na druhé straně se však mohou stát hlasem zdravého rozumu pro lidi, kteří třeba nejsou křesťané, ale chtějí, aby měli právo dát svému dítěti pohlavek, a naopak nechtějí, aby se jejich děti ve škole učily, že čím dříve začnou sexuálně žít, tím lépe. Jsou tu lidé, kteří se bojí masové imigrace, a zároveň nejsou tupými rasisty, kteří volí Dělnickou stranu. Jsou to obyčejní lidé, kteří chtějí žít v bezpečné zemi bez drog, přílišné imigrace, s kvalitním školstvím a bez zbytečné státní buzerace a byrokracie. Lidé, kteří ocení, když se stát zastane těch, kdo poctivě pracují, platí daně a vychovávají děti. Lidé, kteří mají dost neustálých pokusů vnutit Čechům představu, že jsou všichni rasisti a že za všechny problémy ve vztahu k "sociálně nepřizpůsobivým" (dříve "Rómové", kdysi dávno "Cikáni") může bílá většina. Lidé, kteří patří spíše ke střední a nižší vrstvě. Lidé, které zaujme sociálně spíš středový program, ale společensky stojí jaksi přirozeně na straně tradičního řádu. Co jim KDU nabídla? Boj proti hernám. Hezké, ale to nestačí.

Strana není vše

Co zbývá křesťanskému voliči? První možností je, že se KDU-ČSL postaví na nohy a stane se znovu volitelnou stranou. Má pořád ještě řadu schopných a slušných lidí se zkušenostmi z místní politiky. Pár jich znám osobně, o několika jsem slyšel. Mají potenciál stranu vést. Jenže to není jen o lídrovi reformovat stranu o dvaceti tisících členů je úkol pro nadčlověka.

Možností druhou se zaobírají někteří mí přátelé založit autenticky konzervativní stranu, opravdu prosazující křesťanské hodnoty. Dle mého názoru lákavé, ale drahé a pravděpodobně odsouzené k neúspěchu. I když s pomocí Boží jde vše, jak ostatně dokazuje i úspěch tohoto časopisu, na který bych si kdysi také nevsadil.

Třetí možností je pak sledovat model USA či Austrálie. Udělat z křesťanů aktivní lobbistickou skupinu. Jiří Paroubek kdysi ve sněmovně prosadil zákon o registrovaném partnerství jen proto, že chtěl ve volbách získat podporu homosexuálů, kterých jsou (prý) čtyři procenta. Homosexuálové nejsou ani zdaleka tak zorganizováni jako křesťané, mají však schopné nátlakové skupiny. Proč je nemají křesťané? Proč se nedokážou zorganizovat a třeba kroužkováním masově nevyjádřit svou podporu vhodným kandidátům různých stran (ano, i na kandidátkách jiných stran než KDU jsou dobří křesťané a rozumní poctiví politici). I pár procent znamená hodně a může si vymoci hodně. Co si vymohli křesťané? Nic moc Nemají dosud majetek ani smlouvu s Vatikánem a společenská atmosféra v klíčových oblastech, jako je školství, výchova apod., je čím dál víc ovládána lidmi radikálně protikřesťanskými (ostatně jak jinak, když lidovci měli vždy větší zájem o ministerstva dopravy, obrany či zahraničí než o školství či sociální věci, kde se např. rozdělují peníze na rodinné projekty).

Komu není rady

Možná přišel čas na prosazování křesťanských hodnot jinak než skrze jednu konkrétní stranu.

Je to škoda. Lidovci tu jsou od roku 1919. Sám jsem v této straně a hlavně v Mladých křesťanských demokratech strávil skoro deset let a znám tam spoustu slušných a schopných lidí. Nicméně, klíčové jsou myšlenky, ne struktury. Pokud lidovce ukolébané představou, že je budou křesťané volit tak jako tak, neprobudí ani volební výprask, pak jim není pomoci. A křesťané a lidé dobré vůle si budou muset najít jiné cesty, jak prosazovat své zájmy.

Matyáš Zrno

Matyáš Zrno je bývalý novinář, dlouholetý analytik Občanského institutu, bývalý místopředseda MKD, v roce 2009 poradce náměstka ministra práce. V současnosti vedoucí civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Logar.

Vydáno: 06.08.2010 06:00, Zdroj:

[vytisknout] [přeposlat] [sdílet na Facebook]

  Další zprávy

Služba bratrského napomenutí. Malé kázání o kritice konstruktivní i té druhé... Na úvod mi dovolte dva ilustrativní příklady. Případ první: Nedávné volby postavily lidovou stranu mimo parlament. Někteří křesťané toho litují, jiní se naproti tomu radují. Jakési rozdělení mezi křesťany, kteří lidovcům přejí, a těmi, kteří jim nepřejí, samozřejmě existovalo už dlouho před volbami. I když mnoho křesťanů (a zvláště katolíků) chápalo volbu lidové strany téměř jako křesťanskou povinnost, existovalo hodně těch, kteří měli k této straně vážné výhrady a nakonec ve volbách volili jinak. Někdy jsme na adresu těchto lidí ze strany lidovců slýchali: Nejsme svatí, ale snažíme se o dobro. Chcete-li něco změnit k lepšímu, vstupte k nám a neomezujte se jen na všeobecné nadávání.»»»

Poznámka k týdnu - Slovenská církev jako zavírající filiálka? Zpravodaj plzeňské diecéze ve svém prázdninovém čísle uvedl velmi hezký pastorační článek o Církvi. Stojí v něm: Hrůzou pro každou firmu jsou zástupci, kteří pomlouvají vlastní produkci. Kdo chce koupit firmu Opel, ten sám musí jezdit v Opelu. Kdo působí dojmem, že Církev je vyběhlý model nebo filiálka, která brzy zavře, ten už vlastně ‚zavřel‘. Základem naší církevní existence je překvapení a radost vycházející z evangelia. Kdo žije evangeliem, ten se mu naučí rozumět. Naučí se ho mít rád.»»»

Nanebevzetí Panny Marie. Zamyšlení biskupa Mons. Jana Baxanta Odvolávat se při úvaze nad nanebevzetím Ježíšovy Matky na argumenty Písma svatého nám nevyjde. V Bibli totiž o poslední etapě pozemského života Panny Marie není ani jediná zmínka. I když bychom si o okamžiku Mariina skonu jistě rádi v Písmu přečetli cokoliv, podobně jako se v něm můžeme seznámit s dramaty jiných Božích mužů a žen. »»»

Helen Gurley-Brownová: Rozsévačka mravní zkázy Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život. Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová»»»

Pro Církev celibát existuje odvždycky Nuže, často se dočítáme, a to i u vážených autorů, že povinnost opustit svou manželku se závazkem následující dokonalé zdrženlivosti prý byla rozhodnuta pouze kolem roku 300 po Kristu na koncilu, přesněji na synodě v Elvíře, ve Španělsku. Jiní, jako Romano, datují tento závazek až do roku 1139. V 33. kánonu akt synodu v Elvíře stojí: "Synodální Otcové jsou»»»

Ne sexu ve škole! (www.NeSexuVeSkole.cz) Zničit přirozený stud, což je jedním z cílů sexuální výchovy, znamená nevratnou destrukci zdravé osobnosti a ohrožení celé její další existence. To samozřejmě není bez vlivu celou společnost, její hodnoty, chování lidí. Pochopily to i mnohé školy, ale především to pochopily tisíce rodičů. Avšak pochopit nestačí - je třeba nemlčet. Ministerstvo školství podcenilo inteligenci odpovědných rodičů a pedagogickou kompetenci ředitelů škol a vyučujících, když »»»

Evropská unie na kulturní křižovatce Opozice proti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci křížů ve školách narůstá. Osservatore Romano z 22. července přinesl rozhovor s Gregorem Puppinckem, ředitelem Evropského centra pro právo a spravedlnost. Ten tvrdí, že opozice není motivována jen politicky a právně, ale také duchovně; snaha odstranit kříže ze škol je totiž projevem vůle sekularizovat Evropu. Puppinck říká, že »»»

Wilhelm Reich: otec sexuální revoluce Dodnes přetrvává obrovský vliv muže, který spojoval marxismus a psychoanalýzu se zenovým buddhismem a zemřel v psychiatrickém oddělení věznice. Sexuální revoluce je pojem, který bývá většinou vztahován k šedesátým létům. Není to však přesné. Samotný pojem byl používán jako mediální zkratka již v letech dvacátých v návaznosti na Freudovo osvobození libida. Tímto slovem bývá většinou označován řízený (tedy nikoli nahodilý) společensko-politický proces ústící ve změny sexuálního chování západní společnosti. Během něj došlo k posunu ve vnímání sexuality, popření tradičních norem a rozvinutí nového, relativizujícího étosu v oblasti sexuality. »»»

Jaké budeme mít důchody? Reformou penzijního systému ke znalostní ekonomice Penzijní reforma je v posledních letech mnohokrát skloňované téma jak ve sdělovacích prostředcích, tak v kampaních politických stran. Jak by ne, vždyť se jedná o obrovské peníze: každý zaměstnanec dnes přispívá důchodcům 28 % své mzdy.»»»

Katolický hlas k mistrovství světa ve fotbale Ředitel Katolické kanceláře při spolkové vládě a předseda Katolické centrály pro rozvojovou pomoc Karl Jüsten ostře kritizuje Světový fotbalový svaz, že při přípravě mistrovství nedbal na jeho dlouhodobé dopady. Přitom řadu jihoafrických rodin tento podnik uvrhl do bídy, o čemž se v médiích nemluví.»»»