Pohled z Říma. Boží dopuštění

Sobota 10. dubna měla být ve Vatikánu polským dnem. Do Říma přijela pouť Solidarity, k níž se připojilo několik tisíc lidí, aby tak uctili třicet let tohoto odboru. Přesné výročí připadá až na srpen, ale za den římských oslav bylo zvoleno páté výročí smrti Jana Pavla II. podle liturgického kalendáře, tedy sobota velikonočního oktávu nebo, chceme-li, vigilie neděle Božího milosrdenství. Do Vatikánu přijeli současní členové Solidarity, která dnes působí jako běžný odborový svaz, stejně jako bývalí činovníci, zakladatelé Solidarity před třiceti lety, kdy víc než odborovým svazem byla celonárodním protikomunistickým hnutím. Seznam veteránů ale nebyl úplný. Někteří se na pozvání prezidenta Kaczyńského vydali téhož dne na jinou výroční akci, totiž do Katyně, připomenout 70. výročí hromadné vraždy. Byla mezi nimi také Anna Walentynowicz, pravý nestor Solidarity. Právě ona naverbovala do opozice Lecha Walensu a dodávala mu odvahy, když v prvních nesnadných okamžicích uvažoval o rezignaci.

Nevím, nakolik si český čtenář dokáže představit, čím je pro Poláky Katyně. To není jen místo, kde Stalin popravil 22 tisíc polských důstojníků či přesněji řečeno polskou inteligenci, neboť šlo o důstojníky z válečné mobilizace: právníci, lékaři, učitelé apod. Katyně byla jednou z těch pravd, o níž se každý dozvídal doma, od rodičů, a ne ve škole, jakkoliv učitelé nikdy Katyň nepopírali. Jen se o tom zkrátka neučilo. Když jsem se na ni kdysi nerozvážně zeptal při vyučování, učitel s klidem odpověděl, abych si o tom popovídal s rodiči. Nic víc. Katyně tedy pro nás byla heslem, symbolem sovětského pronásledování, temným místem historie a mapy světa, kdesi v Rusku.

V sobotu 10. dubna jsem o desáté hodině zaskočil na chvíli do Rádia pro nahrávací přístroj a vydal jsem se do Vatikánské baziliky točit rozhovory s notábly, nestory a kardinálem Grocholewkým, který měl v jedenáct sloužit mši svatou pro poutníky. V Rádiu jsem narazil na pobledlého šéfa: Masakr, spadlo prezidentské letadlo se spoustou lidí. Před půlhodinou. Jdu do bazliky. Ve frontě u vchodu čeká dav Poláků. Zvedají telefony a čtou sms z Polska. Hrůza. V Katyni? A právě dnes, v den smrti Jana Pavla II.? Boží dopuštění!

To, co jsem viděl před vchodem do Svatopetrské baziliky, se dělo a do jisté míry stále děje v celém Polsku. Otřesení. Nejen smutek ze ztráty vzácných, nebo přinejmenším dobře známých lidí, které jsme denně vídali v televizi. Nejen soucit s téměř stem rodin, které přišly o nejbližší. Ale otřesení. Až příliš mnoho symboliky najednou, pocit, že za tím vším je jakýsi podivný prst Boží, Rex tremendae maiestatis. Jako z Apokalypsy nebo ze Starého zákona. Ničemu nepomáhá, když někteří málo dozrálí kněží vysvětlují, že Boží dopuštění je v rozporu s duchem evangelia. Každý ví své. Ihned a chvěje se. Co to všechno znamená? Někteří mluví o napomenutí, aby se nestalo nic horšího. Že Polsko má být jiné. Že politika je příliš podlá a rozhádaná. Velmi často se v komentářích mluví také o oběti. Za Katyň, aby nebyla zapomenuta. Vskutku, je pravda, že v souvislosti s katastrofou mnoho lidí na světě poprvé uslyšelo o Stalinově zločinu. Některé televize vysílají Katyň, film Andrzeje Wajdy, který právě tam ztratil otce. Tak tedy oběť za historickou pravdu. Ale to není všechno.

Už několik dní se mluví o sblížení Ruska a Polska, v dějinách obou národů bezprecedentním. Kdyby se to opravdu stalo, kdyby to byl začátek nových vztahů, stalo by se katyňské letecké neštěstí obětí smíření. To už je ale jiná logika. Téměř evangelijní.

Krzysztof Bronk

Vydáno: 24.04.2010 17:36, Zdroj:

[vytisknout] [přeposlat] [sdílet na Facebook]

  Další zprávy

Služba bratrského napomenutí. Malé kázání o kritice konstruktivní i té druhé... Na úvod mi dovolte dva ilustrativní příklady. Případ první: Nedávné volby postavily lidovou stranu mimo parlament. Někteří křesťané toho litují, jiní se naproti tomu radují. Jakési rozdělení mezi křesťany, kteří lidovcům přejí, a těmi, kteří jim nepřejí, samozřejmě existovalo už dlouho před volbami. I když mnoho křesťanů (a zvláště katolíků) chápalo volbu lidové strany téměř jako křesťanskou povinnost, existovalo hodně těch, kteří měli k této straně vážné výhrady a nakonec ve volbách volili jinak. Někdy jsme na adresu těchto lidí ze strany lidovců slýchali: Nejsme svatí, ale snažíme se o dobro. Chcete-li něco změnit k lepšímu, vstupte k nám a neomezujte se jen na všeobecné nadávání.»»»

Poznámka k týdnu - Slovenská církev jako zavírající filiálka? Zpravodaj plzeňské diecéze ve svém prázdninovém čísle uvedl velmi hezký pastorační článek o Církvi. Stojí v něm: Hrůzou pro každou firmu jsou zástupci, kteří pomlouvají vlastní produkci. Kdo chce koupit firmu Opel, ten sám musí jezdit v Opelu. Kdo působí dojmem, že Církev je vyběhlý model nebo filiálka, která brzy zavře, ten už vlastně ‚zavřel‘. Základem naší církevní existence je překvapení a radost vycházející z evangelia. Kdo žije evangeliem, ten se mu naučí rozumět. Naučí se ho mít rád.»»»

Nanebevzetí Panny Marie. Zamyšlení biskupa Mons. Jana Baxanta Odvolávat se při úvaze nad nanebevzetím Ježíšovy Matky na argumenty Písma svatého nám nevyjde. V Bibli totiž o poslední etapě pozemského života Panny Marie není ani jediná zmínka. I když bychom si o okamžiku Mariina skonu jistě rádi v Písmu přečetli cokoliv, podobně jako se v něm můžeme seznámit s dramaty jiných Božích mužů a žen. »»»

Helen Gurley-Brownová: Rozsévačka mravní zkázy Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život. Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová»»»

Pro Církev celibát existuje odvždycky Nuže, často se dočítáme, a to i u vážených autorů, že povinnost opustit svou manželku se závazkem následující dokonalé zdrženlivosti prý byla rozhodnuta pouze kolem roku 300 po Kristu na koncilu, přesněji na synodě v Elvíře, ve Španělsku. Jiní, jako Romano, datují tento závazek až do roku 1139. V 33. kánonu akt synodu v Elvíře stojí: "Synodální Otcové jsou»»»

Poslední šance lidovců O pěti letech marných pokusů zachránit KDU-ČSL a co ještě lidovcům zbývá»»»

Ne sexu ve škole! (www.NeSexuVeSkole.cz) Zničit přirozený stud, což je jedním z cílů sexuální výchovy, znamená nevratnou destrukci zdravé osobnosti a ohrožení celé její další existence. To samozřejmě není bez vlivu celou společnost, její hodnoty, chování lidí. Pochopily to i mnohé školy, ale především to pochopily tisíce rodičů. Avšak pochopit nestačí - je třeba nemlčet. Ministerstvo školství podcenilo inteligenci odpovědných rodičů a pedagogickou kompetenci ředitelů škol a vyučujících, když »»»

Evropská unie na kulturní křižovatce Opozice proti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci křížů ve školách narůstá. Osservatore Romano z 22. července přinesl rozhovor s Gregorem Puppinckem, ředitelem Evropského centra pro právo a spravedlnost. Ten tvrdí, že opozice není motivována jen politicky a právně, ale také duchovně; snaha odstranit kříže ze škol je totiž projevem vůle sekularizovat Evropu. Puppinck říká, že »»»

Wilhelm Reich: otec sexuální revoluce Dodnes přetrvává obrovský vliv muže, který spojoval marxismus a psychoanalýzu se zenovým buddhismem a zemřel v psychiatrickém oddělení věznice. Sexuální revoluce je pojem, který bývá většinou vztahován k šedesátým létům. Není to však přesné. Samotný pojem byl používán jako mediální zkratka již v letech dvacátých v návaznosti na Freudovo osvobození libida. Tímto slovem bývá většinou označován řízený (tedy nikoli nahodilý) společensko-politický proces ústící ve změny sexuálního chování západní společnosti. Během něj došlo k posunu ve vnímání sexuality, popření tradičních norem a rozvinutí nového, relativizujícího étosu v oblasti sexuality. »»»

Jaké budeme mít důchody? Reformou penzijního systému ke znalostní ekonomice Penzijní reforma je v posledních letech mnohokrát skloňované téma jak ve sdělovacích prostředcích, tak v kampaních politických stran. Jak by ne, vždyť se jedná o obrovské peníze: každý zaměstnanec dnes přispívá důchodcům 28 % své mzdy.»»»