O myšlenkách a cestách Božích a našich aneb Jak jsem nevypálil mešitu |
Hlubokou bolest vyvolala mezi pákistánskými křesťany vražda dvanáctileté Shazii Bashir... čtu ve zprávách Vatikánského rozhlasu. Ještě jsem stačil dočíst první odstavec a zaznamenal, že jejího pohřbu se 25. ledna zúčastnilo na tisíc lidí, ale musel jsem vyskočit ze židle. Krev se hrne do hlavy, v očích horko, skučím, spílám. Už toho bylo dost! cedím skrz zuby a těžce a rychle dýchám. A proč vlastně nevzít zapalovač a ty dva desetilitrové kanystry a nevyrazit přes benzínku k nejbližší mešitě...? Je to planoucí, horoucí touha, tohle udělat. Cítím se sám tak spravedlivě zapálený, jako bych byl politý tím benzínem a nádherně a mohutně očistně hořel...
Potřásáte nade mnou hlavou? Plní vás vůči mně opovržení? Fuj, latentní terorista! Islamofob! Nebojte se, dobře jsem věděl, jaká je to hovadina a co bych způsobil. Především bych se dopustil jasné nespravedlnosti a napáchal jen strašné škody jen bych přilil do ohně, který hoří po celém světě. Ale divíte se mi, když jsem před pár dny opět viděl fotografie dvou křesťanských studentek, kterým nějací mohamedáni ve svatém zápalu surově usekali hlavy? Když se hinduisté v Indii právě pustili s novou vervou do dalších pogromů na křesťany? Když v nigerijských studních bylo zrovna nalezeno přes 150 těl zabitých křesťanů? Když se 6. ledna střely ze samopalů zarývaly do desítek koptských křesťanů před kostelem v egyptském Nag Hamadí po vánoční bohoslužbě? A k tomu násilnosti proti církvím v Malajsii, protože soud dal křesťanům za pravdu, že mohou pro Boha používat výraz Alláh. Nebo urážlivé islamistické čmáranice na sochách světců ve Fatimě... A jsme doma, v Evropě.
Divíte se ještě mým emocím? Je toho moc! Jak si nemám nepřipadat jako ve válce? Copak v ní nejsme? Jsou dvě války, a přece je pouze jedna jedna mezi Božím královstvím a světem a pak druhá pozemská mezi národy a královstvími, ale vlastně je to jeden a tentýž boj.
To pákistánské děvče znásilňoval a umučil u sebe doma bohatý právník. Pochybuji, že ho k tomu přímo vedly náboženské motivy, nevím, ale je z toho zřejmé, v jakém postavení jsou pákistánští křesťané v muslimské zemi. Jinde to bývá podobné. Jak můžeme těmto našim maličkým bratřím a sestrám pomoci před tím šikanováním, vražděním a ničením, které se v posledních několika měsících stupňuje? A jak máme těm zběsilcům a ukrutníkům, kteří se toho dopouštějí, pomoci, aby uvěřili v Krista a odvrátili se od zla? Copak nám dovolí, abychom k nim přišli a hlásali jim? Jakým způsobem tedy Bůh chce obrátit muslimy? Dialogem s umírněnými imámy, kteří sami jsou na mušce fundamentalistů? Asi také. I tím, že vyslýchá naše modlitby. Ale především Bůh jich miliony přivádí sem k nám...
Ondřej Prokop Vaněček
Vydáno: 08.02.2010 14:31, Zdroj: [vytisknout]
[přeposlat] [sdílet na Facebook]
| Další zprávy |
 | Moralizování a údivJe to třiatřicet let, co si Vladimír Neuwirth do svého deníku Vcházení do Evropy zapsal: Moralizování spočívá v stálém rozčilování nad životem a jednáním druhých. Pravý náboženský duch spočívá v údivu, že Bůh odpustil mně. Jádrem naší postní cesty k Velikonocům − někteří ji nazývají dobou světlého smutku, spasitelnou, prodchnutou světlem shůry, Zmrtvýchvstáním − je obrácení a uvěření Evangeliu. Je to stále nové obrácení a uvěření.»»»
|
|
|
